Tohle se píše hrozně hloupě: Všechno má svůj konec … Poslední se píseň zpívá … Těch frází je. A jsou to jenom fráze.

Takže konec amerického dobrodružství. Zpátky do Evropy, je čas zamířit na východ. Posledních pár dní už je jen ve znamení balení a loučení. Vlak ze San Franciska mě vyplivuje v pátek odpoledne, v neděli zhruba ve stejnou dobu mi to letí. Vyzvedává mě Stan a rovnou huláká „do kufru s těma kuframa, povezeme tři školáky“. Trefil jsem se naprosto přesně do času, kdy potřeboval vyzvednout syna a dva spolužáky ze školy. Marně jsem se mu snažil do telefonu vysvětlit, že můžu počkat na bus, že mě má vyzvedout jen, pokud by byl na cestě domů, signál je rušený a rušený a rušený, slyším jen jeho „za čtvrt hodiny jsem tam“ a pípnutí na ukončení hovoru.

Doma u Stanleyů rychle zkouknu právě zpřístupněné hodnocení mé práce od studentů: průměrné hodnocení cca čtyři body z pěti, to je jako dostat doma dvojku. Jára Cimrman říká „Kdo už Tě má pochválit, když se neumíš pochválit sám?“ Takže: Docela dobrý na to, že jsem to učil poprvé a v cizině, ne? Jedno děvče je pak dle slovních komentářů úplně zhnuseno a má pocit, že jsem z ní dělal pitomce, dalších pět hýří superlativy. Inu, jako doma, nejsem „one size fits all“ a odmítám dávat odpovědi, tam, kde je důležitá cesta, ne cíl.

Pouštím se do Balení, ver. 0.1. Dle mých skromných odhadů totiž nelze všechny věci, které jsem nakoupil, našlapat do zavazadel, a za nekřesťanské peníze budu muset zakoupit (to půjde levně) a odbavit (to je asi 170$) druhou kufrotašku. Moje překvapení nezná mezí, na první pokus to sice prostorově nevychází, ale ve chvíli, kdy začnu předměty přeuspořádávat, jsem „IN“. To znamená, že možná budu „overweight,“ ale ve svých kufrech. Na vážení nemám dnes odvahu, navíc právě doráží na návštěvu manželka Spika, u kterého jsem byl asi před třemi týdny na párty a je teď pracovně na půl roku ve Francii, a jeho syn, co je nejlepší kámoš se synem Stana a Diane.

Večer je slavnostní večeře na americký způsob pro mne a s přáteli: Nestihnul jsem totiž ochutnat žebra a tím je dle hostitelů má americká zkušenost bytostně neúplná. Božská mana se servíruje a Stan vysvětluje: „Nejprve dáš na žebro takovou spoustu omáčky, že kape na všech stranách přes okraj. Jí se to rukama a jestli nebudeš mastnej a červenej až na bradě, tak jsi to nejedl správně. Tady je hromada ubrousků.“ Ano, jedná se přesně o tu věc, kterou Hawkeye s Radarem po telefonu směňovali až do Jižní Koreje, a jakmile sděluju, že to je moje jediná příležitost, kdy jsem o žebrech slyšel, okamžitě se toho všichni chytají „Jásně Jene, máš pravdu, to je vono,“ a převypravují si ten díl seriálu.

V sobotu ráno upgraduji na Balení ver. 0.5. zkušebně přicpávám do kufru věci, ve kterých jsem spal a nebo v nich odjedu, a půjčuju si váhu. Příruční i odbavené zavazadlo mohou mít maximálně 50 liber, ale zatímco do příručního kufříku toho tolik nacpat nejde (limit objemu), s velkým zavazadlem je to horší. Tají se mi dech a … mám čtyři volné libry. No vidíš, komentuje to Stan se svým typickým neproniknutelným úsměvem. Do čtyř liber se ještě vejde dárků. Musíš vyrazit na Eugene Saturday Market, protože jsi to zatím ještě nestihnul a stojí to za to.

Má pravdu, je to poměrně pěkný trh, farmářské potraviny, junkfood, malování na ksichtík, hadry s místními i keltskými motivy nebo batikou, ze všeho nejčastěji náušnice, ale třeba i věci vypalované pájkou do dřeva. Ale hlavně, ta muzika – kromě vokální kapely nazvučené na skutečném pódiu pod velkým stanem je tu ještě několik unplugged performancí s kloboukem nebo futrálem položeným před interprety. V jednom rohu hraje vandrák s neskutečně chraplavých hlasem na kytaru a zpívá blues, až se hory modrají. O 20 metrů a dvě řady stánků dál je malý parčík a tam jsou tři kluci a hrají úplně na všechno: banjo, trubka, kazoo, housle, klarinet a basa, a modří už vědí, že z nich padá dixieland, ale jaký. Za rohem jsou další čtyři kluci, zase tak těsně po střední: mandolína, fidle, dobro a basa, a country/bluegrasují a ten rytmus jim šlape, až mám strach, aby mě to neušlapalo. Je to jako v hudebním ráji. Jediné, co nedokážu ocenit, jsou dvě anorektické a jedna nadměrečná dívka, celé v černé barvě včetně vlasů, jen rty a nehty modré či fialové. Zpívají s jednou kytarou něco holčičího. Ale proti gustu…

Užívám si tedy trh, ale hlavně pak plním hlavní cíl této mise: sehnat Single Malt Scotch, což je Stanův nektar, a nějaký pugét pro Diane. Telefon ukazuje květinářství a lihoviny hned vedle sebe kousíček odsud a je jen malou komplikací, že data jsou stará a florist byl ve stejném obchodě jako liquor store, jenže před ním. Nakonec opatřuju vše a v autobuse domů se s vějířem slunečnic a lilií stávám středem pozornosti několika příslušníků místní omladiny. Obdivují kytku a zkoušejí tipovat, pro koho to je: „Holka, matka, manželka, pauza, kluk? ségra?“, nechám je hádat dlouho, ale musí se poddat, hostitelku prostě neuhodnou.

Domů se dostávám právě včas, za 24 hodin mi to letí, začíná elektronický check-in. Jenže ouvej, let jsem koupil od British Airways (BA), ale první dvě části provozují American Airlines (AA), ty ovšem první let marketují od aliance Skywest. Weby mne přesměrovávají mezi sebou, místa se objevují a zase mizí, ale prorazit nelze. Web BA mne předá na web AA, a ten zase tvrdí, že mám kontaktovat BA. To znamená, že budu telefonovat anglicky.

Na lince je automat a z nějakého důvodu považuje za dobrý nápad pod menu „Chcete-li vyskočit z letadla bez padáku, stiskněte jedničku“ přehrávat hlasitou kytarovou etudu. Probojovávám se k operátorce, která mne s blízkovýchodním přízvukem vyzpovídá (rezervační číslo, jméno, emailová adresa, objednávající agentura, děkujeme za ověření) a pak říká, že se omlouvá, ale ten let provozují AA, a dává mi přímé telefonní číslo na jejich rezervace. Volám AA a automat je ještě sofistikovanější, takže nejen mluví, ale chce po mně, abych mu v američtině taky odpovídal, a to včetně rezervačního čísla a jména pasažéra. Není divu, že končím u operátorky (s americkým přízvukem). Vyzpovídá si mě (rezervační číslo, jméno, datum narození, agentura, děkujeme za ověření), prozkoumá můj případ a sdělí mi, že protože ten první let, u kterého nejde zvolit sedadla, a proto elektronicky odbavit, je zakoupen přes BA, nemůže mi pomoct a mám volat BA. S povzdechem volám zase zpět, hraju automatovou hru, zvedá mě operátor s indickým přízvukem (rezervační číslo, jméno, číslo pasu, děkujeme za ověření), poslechne si mě, odkáže mě na AA, to nedopustím, dojde se poradit a vrací se s tím, že protože letím se dvěma provozovateli, nelze místa zvolit ani se odbavit online. Můžeme Vám ještě nějak pomoci? Opravdu ne? A jak asi! Nashledanou.

Budu prostě muset na přepážku – což jsem nechtěl. V tom případě se totiž může stát, že mi budou chtít převážit příruční zavazadlo, na které se, jak mi Stan objasnil, vztahují pravidla Amerického provozovatele a o v tom případě jsem asi o osm kilo přes míru. Ach jo. Koukám se Stanem na americký fotbal, čtu si, píšu, telefonuju domů a jdu spát.

V neděli ráno mi to nedá, volám na číslo BA ještě jednou. Zvoním neskutečně dlouho a pak mě zvedá operátorka s britským přízvukem. To je rajská hudba. Slyším, jak se do telefonu usmívá. Vyzpovídá si mě (rezervační číslo, jméno, obvod pasu, telefonní číslo vašeho psa, děkujeme za ověření), poslechne si mě, zašvitoří, že to musí vyřešit na „manager desk“ a za minutu je zpátky a všechna místa jsou zarezervována. Holka děkuju. Jen on-line check-in stejně neproběhne, protože v Eugene nemají automat na odběr velkých kufrů. No nic.

Zbývá to poslední: Provést balení ve verzích 0.6 – 0.9. Spočívá v tom, že vyndávám, převažuji a zase vracím předměty. Dárky opouští své obaly a do nich se stěhují hadry, knihy a jiné věci. Něco jede rozděleno na dvě části, posterová trubka je vycpaná ponožkami, ať žije chaos. Končím verzí 1.0 alpha, kdy má velký kufr váhu 49.6 lb a vnitřní přetlak kolem 40 PSI, a příruční kufr má 14 lb overweight. To nic, říká Stan, většinou to stejně nikdo neváží, a když, tak tam budu s tebou, tak něco vyndej, oni Tě zkontrolují, já to podržím, pak to tam vrátíš a je to. To je verze 1.0 beta a tou končím. Na finální „Zabaleno 1.0“ není čas. Zbývá už jen objímání, loučení, odjezd na letiště, právě popsaný malý podvod s váhou, který vůbec není potřeba, a už sedím odbavený v hale, a protože mi zbývá americký kredit, píšu všem, které jsem potkal, SMSky, ve kterých jim děkuju za spolupráci, pohostinnost, cokoliv.

Když jsem trávil v USA první týden, říkal jsem si, že poslední blogpost bude mít jméno „Jak jsem se nezamiloval“. To sice platí pořád, nenašel jsem tu tak srdeční místo, jako Vídeň, nebo hrad Vízmburk nad Havlovicemi, ale nebylo to tak strašný. Ono to totiž stálo za to. A někdy bych to tu chtěl ukázat i Zdeňce a klukům, ale asi to bude ještě chvilku trvat. Zatím teda budu jen vzpomínat: Na milé lidi, na krásnou přírodu, na báječnou učitelskou práci na univerzitě v Eugene.

Teď už mě trápí jen jedna věc: Jestli k nám opravdu přijedou všichni, které jsem pozval, že „zatím máme volný pokoj“, tak to abych si zaregistroval živnostenský list na pohostinské služby a začal skládat průvodcovské zkoušky.