Určitě tu židovskou anekdotu znáte: Umírá starý rabín a u smrtelného lože je houf jeho následovníků a studentů. „Rabi,“ promlouvá k umírajícímu nejmoudřejší z přítomných, „než odejdeš, předej nám svoji moudrost.“ „Řekni nám alespoň to nejdůležitější, co ses v životě dozvěděl.“ Starý rabín k němu upře unavené oči, kývne, a těsně, než vydechne naposledy, zašeptá: „Všechno je jinak“.

Všechno totiž opravdu je jinak. Před několika hodinami jsem vysvětlil, že jsem se tu do ničeho nezamiloval. Teď je jedenáct hodin pacifického, jedna ráno místního, sedm londýnského a osm středoevropského času a právě pod námi je Minneapolis. Kruh (v tomto případě ovšem spíš trojúhelník) se uzavřel, tady jsem před sedmi týdny začal. Letadlo dává pocit surreálna – cesta vlakem z Minneapolis do Eugene trvala dva dny. Z Eugene jsem jel do Portlandu busem, pak jsem sice do San Francisca letěl, ale zpátky jsem zase poctivě jel vlakem. A že to taky byla vyhlídková jízda – Klamath Lake, Mt. Shasta, … . Dává to totiž člověku opravdový pocit cestování, krajiny a prostoru. Jenže letadlo? Ani nevíš, kde jsi, přepona trojúhelníka měří 2,5 hodiny.

Ale zpátky – I když cestu z Minnesoty do Oregonu vlakem navrhl on sám, když jsem si vymyslel, že vlakem pojedu taky ze SFO, ohrnoval nad tím Stan trošku nos. Asi mu to přišlo jako ztráta času, ale já věděl, co dělám. Pět týdnů jsem navečer a v noci poslouchal jeden z nejkrásnějších zvuků, které znám: Dvojitou vlakovou píšťalu, kterou Amtrak troubí, když kříží silnici nebo přijíždí do stanice. Ty dva tóny, to je skoro akord, ale zase ne úplně. Zní to neskutečně, vždycky jakoby z dálky, a do dálky taky vábí. Už jen kvůli tomu zvuku jsem byl ochoten jen znovu vlakem a taky jsem jel.

Takže znovu: Jednou se sem určitě vrátím, protože ten zvuk píšťaly – do toho jsem se zbláznil. A i když se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, jednou ho ještě musím slyšet. Ještě jednou musím jet po Americe vlakem.

P.S. Může se mi někdo divit, že mi teď pořád zní v hlavě Ryvoloviny? „veksle tlučou, píšťaly řvou, zvonce vyzvání“, „když stromy rozkvetou, já stojím u trati, musí to bejt, můj vlak má zelenou“, „vlaky, co si každou noc pod voknem laděj hlas“. Vždycky jsem je měl rád, a teď už vím, že už se jich nezbavím nadosmrti. A že se mi s těmi písničkami vybaví i něco z cest vlakem po jů es ej.