Tak jo, je doučíno, uklidil jsem, zabouchnul a opustil Davidův dům, odvezl se Stanovým autem zase k nim domů na jednu noc a začíná poslední Emerické dobrodužství. Nepočítám ovšem patrně největší challenge celé výpravy, která mě čeká příští sobotu/neděli a to našlapat všechny věci včetně tuny dárků do těch dvou kufrů, které přijely plné už sem.

Itinerář je jednoduchý: Busem do Portlandu, prohlídka města, přespání u jednoho Stanova kamaráda doma, zítra letadlem do San Francisca, dvě noci tam u jiných přátel, ve čtvrtek večer na vlak a v pátek po poledni jsem zase v Eugene. Když jsem to popisoval do Skypu tchýni, řekla mi: „Čoveče, dyť ty to řikáš, jako když já plánuju, že sjedem do Poličky a do Hlinska.“ Příměr poměrně dobře sedí, přizpůsobíme-li styl cestování a měřítka škálám, ve kterých uvažují Američané.

Protože mám v plánu letět a nemám v plánu platit za „checked bag“, letím se svým malým kufříkem a s batohem, který v letadle prohlásím za „computer bag“, tedy „personal item“ a tím můžu mít na palubě dvě věci. Jediným problémem tak  zůstává, co s kufrem po dobu, kterou budu Portland vizitýrovat sám. Řešení je překvapivě snadné: Na busnádraží tu mají skříňky (lockers), v Americe takřka nevídaná věc od 9/11/2001, kdy se přišlo na to, že se do nich dá dát výbušnina.

Prohlížím skříňkoviště: automat uprostřed, lockery kolem dokola. Že prý 3$ na začátku a každá další hodina za jeden s maximem 6$ za první den. To je fajn. Jenže i když mašinka papá jednodolarovky i pětidolarovky, nevrací. Otáčím se, vystojím frontu k jediné otevřené kase a prosím o rozměnění. S téměř kyselým obličejem jsem obsloužen a vracím se.

Krmím tedy poslušně přístroj bankovkami, plním skříňku svým kufrem, zavírám, mačkám tlačítko „lock“, automat mě vyzve k odběru lístku s tajným heslem a … nic. Prostě nic. Lístek nikde. Okoukávám mašinu, oklepávám, očuchávám, ale nic. A kurnikšopa. Co teď?

O dvacet metrů dál stojí uniformovaně vyhlížející osoba s koženým obličejem a dosírá na dění kolem. Vydávám se k němu a vysvětluju mu svůj problém. Poslechne si mě bez mrknutí oka a pak mi oznámí, že nejsem první, že má jinou práci a že mám jít na ticket office (to je ta kasa asi o deset metrů vedle). Ach jo.

Vystojím znovu frontu na ticket office, vysvětluju prodavači svůj problém. Ani se na mě nepodívá, zvedne telefon a celým nádražím se rozléhá, že potřebuje asistenci. Kožený ksicht, který na nás celou dobu přes těch deset metrů kouká, se otáčí na patě, přichází k prodavači, na mě se ani nepodívá a ptá se ho na to jejich obvyklé: „Tak jak se máš dneska“. Prodavač mu podává předpřipravenou propiskou napsanou ceduli „Out of order“ s ohmataným kouskem izolepy a komentuje to“ „Zase bez papíru“. Kožený ksicht se zase otáčí na patě a úředním krokem odchází ke skříňkovišti. Prodavač se na mě znovu víceméně ani nepodívá a prodcedí skrz zuby: „Pamatujte si číslo skříňky, až si pro to přijdete, tak vám ji otevřem.“ No, oukej. To jsem zvědav.

Vydávám se do města, pomáhám na zastávce tramvaje mladé Polce (první středoevropan po šesti týdnech) s nákupem lístků, odjíždím si prohlídnout sídlo Vernieru (Dělají pro nás fyzikáře vybavení a software a majitelka i místošéf, kteří mě přijímají a provádí, jsou velice milí lidé a kromě toho Stanovi přátelé). A pak se vydávám do místního největšího parku. Město si schovávám na večer, kdy mě vyzvedne Stanův kamarád David a provede. Užívám si klid pozdně letního odpoledne, procházím „divokým“ parkem plným ptáků, veverek, králíků a bůhvíčeho ještě, prohlížím místní japonské zahrady a pak se vydávám zpátky pro kufr. .Tak uvidíme, co se bude dít.

Na přepážce je usměvavá dáma. Vystojím frontu, vysvětlím svůj problém a bez mrknutí oka říká „Oukej“, jen mě slušně poprosí, jestli by mohla odbavit toho jediného pasažéra za mnou. Ale samozřejmě. 

Asi za minutu a půl se vydáváme ke skříňkovišti. Zaráží ji cedule „Out of order“, tak vysvětluju. „Aha. Oukej. Tak která to je?“. Ukazuju. Tipuju, že do stroje zadá servisní kód, jenže místo toho řekne „Oukej“, vezme čtyřhran, otevře panel po straně skříněk, vypadne tuna drátů, ona zkušeným pohybem nadzvedne  šroubovákem zámek a já otevírám skříňku a vytahuju kufr. Teprve teď přichází přirozená otázka: „Je to vaše?“ Přikyvyju a čekám, že si řekne o doplacení těch 3 babek, jenže místo toho se usměje, říká: „Tak to bysme měli, děkujeme a omlouváme se.“ a odchází. No, bál jsem se, že to bude náročnější. 

Za chvilku už mě vyzvedává David a provádí po městě, ale to je už jiná pohádka, takže zase příště.