Je pátek, Stan dneska nepřednáší, v pondělí je volno (Labor day), nastal čas vidět něco dalšího z Oregonu. Původně měli jet i Diane a Alden, ale Alden půjde v úterý poprvé na střední, tak zařizují, nakupují a vůbec.
Odjezd vyhlásil Stan na jednu odpoledne. Textuje mi, že dneska nemá hondu, ale vzal truck, tak abych ho poznal. Vycházím ven a koukám. Ta bouda, kterou měl celou dobu na zahradě na špalkách a vypadala děsně vybydleně, trůní na korbě jeho pickup-trucku a bude na dva dni naším domovem. Radši nemyslím na provozní náklady, protože při všech minulých cestách si Stan stěžoval, že to dělá jen 15 mil na galon, zatímco Honda má 31 mil. Hrdý majitel to ale komentuje sám – za pokoj v ho(s)telu bysme dali kolem 80-90 babek, takhle máme svobodu za stejně peněz, možná i míň.
Vyjíždíme a hned za městem (hned znamená asi po hodině jízdy) se vzduch plní kouřem. Lesy v Oregonu hoří a při tom počasí se ani nedivím. Viditelnost klesá na desítky metrů a s ní i Stanova nálada. Vítr kouř totiž žene směrem, kterým jedeme i my. Projíždíme obrovskou horskou/lesní oblast, opouštíme jeden county a vstupujeme do jiného a do míst, kterým se říká The High Desert. Výška cca 4000 stop nad mořem, všechno ve srážkovém stínu Cascade Range. Není to poušť ve smyslu Sahary, všude samý keřík, suchá tráva, stromy, ale pustina to tedy je a voda nikde.
Odbočujeme a před námi se objevují dvě skály v zákrytu. Wow, to jsou mackové. Čím blíž jsme, tím víc se ukazuje, že to nejsou dvě skály, ale stěny obrovského sopečného kráteru, sterého asi 50 000 let, který se z jedné strany zbořil. Vítejte na Fort Rock. Před dvaceti tisíci lety tu všechno bylo jezero (a sním plno života) a kráter z jedné strany zerodovalo. Před deseti tisíci lety už tu podle vykopávek taky žili lidé. Procházíme se kráterem, obdivuju lávu, vrstvy zanechané po různých výškách jezera, užívám si to. Jediná nevýhoda je, že je spousta kouře ve vzduchu, takže mi Stan pořád říká, jak daleko by bylo vidět, kdyby bylo vidět. Mrzí ho to asi víc než mě – on se chtěl chlubit svojí zemí.
Nastupujeme do auta a popojíždíme. Další zastávka: Picture Rock Pass. Je tu jen odpočívadlo u cesty, ale kdo ví, vystoupí a podívá se. O kousek dál je kámen a v něm pár petroglyfů. Jednou jeden indián popadl kus kamene a zachytil svoji vizi reality a už je tam asi deset tisíc let a nikdo neví přesně, co to znamená. Stan trošku podezřívavě říká, že o kus dál je další kámen, ale musíme k němu jít. Skáču po tom – cokoliv, co není sezení v autě, přijde vhod. A tak se vydáváme pouští a za chvíli nacházíme nejen další piktogramy, ale také vodovod z doby prvních farmářů (cca 1860?), a co je nejzajímavější: Na zemi se válí úlomky obsidiánu. To je prý docela věc, protože ten se nachází jen na několika místech v přírodě a tohle znamená, že tu někdo někdy opracovával velký kus a vyráběl z něj nástroje nebo hroty šípů.
Vracíme se zpátky k autu, díváme se na červené slunce skrz kouř a zase odjíždíme. Stan chtěl původně nocovat u horkých pramenů u Summer Lake, ale protože je všechno v kouři a nepůjde se skrz něj dívat na hvězdy, což je jeho oblíbená činnost při máčení v horké vodě, zkusíme prý další kemp.
Vjíždíme proto do kopců, překonáváme nezpevněnou valchovou cestu (washboard road) a to přirovnání sedí dokonale. A najednou jsme tu. Camp-site je skoro prázdné, padá tma. Přímo u kempu teče řeka Chewaucan, krásná, čistá a modrá. Stan otevírá camper, nasazuje páku, párkrát zapumpuje a bouda je najednou místem, kde se dá stát rovně. Tomu říkám hydraulika v akci! Zapaluje sporák, vaří špagety, takže z nedostatku užitečnosti se vydávám na dřevo.
Celý den byl fajn, ale právě teď si to začínám užívat asi na třista procent. Suchá tráva dospod, malinké větvičky na ně, pak trochu větší. Stan na mě volá, že má papírovou tašku na rozdělání ohně. Slušně ho odmítám – jestli tohle je moje jediná životní příležitost na rozdělání ohně v Americe, tak to bude pěkně po tradičním způsobu. „Koukám, že si to dost užíváš, viď?“ komentuje to z camperu. To si piš!
Za mnou se objevují dvě skládací křesílka. „Ty vozíš křesílka?“ No jasně, bez sezení není kempvání, odpovídá mi zkušený cestovatel. Inu, když se to netahá na zádech …
Večeříme, už je tma, a pak zapaluju oheň. První sirka nejde rozškrtnout vůbec, druhá zhasíná okamžitě po zapálení. „Stane? Jak dlouho je v tom autě máš?“ „No, asi pár let, spíš víc. Já s ním moc nejezdím, většinou jen sedí na zahradě.“ Hm. Se třetí sirkou vítězím. Oheň se okamžitě poslušně rozhořívá a borovicový kouř voní. Doma mi kouř vždycky voní dálkami a co myslíte teď? Teď voní, no, nádherně jako doma.
Zítra i pozítří nás čeká ještě spousta věcí, najezdíme za víkend 700 mil, uvidíme věci z výšky, krátery, jezera, vysychající jezera, vodopády a bůhvíco ještě, ale právě teď … právě teď není ani zítra, ani včera, je jen teď. Vítr rozehnal kouř v horách, sedíme pod hvězdami a ukazujeme si na ně, před námi praská oheň, o kousek dál šumí indiánská řeka a nemůže nám být líp.
P.S. Tu třetí sirku jsem musel zapálit zapalovačem, jinak by taky nechytla.