Už jsem dlouho nenapsal. Zvyknul jsem si. Už mě tolik věcí nepřekvapí. Tři dni v týdnu učím hodně, jeden málo, další dva strávím opravováním, do toho programuju pro českého zaměstnavatele. K obědu si dávám lunch a večerní Události, k večeři dinner a telefonát z domova. Mám místní adresu, email, „Billa kartu“ do Safeway, bankovní účet, kancelář, kreditku, kolo, výplatu a kartičku na autobus. O víkendech mi Stan doporučí něco k podniknutí, nebo mě přímo vezme do hor. Není to trochu nuda?

No, není.

• Komu se stane, že mu před dveřmi do baráku defiluje tak zhruba dvacet divokých krocanů a musí je rozprášit, když chce domů?
• A co jeleni? Včera jsem se vracel na kole potmě večer, protože jsem po celém Eugene nesehnal sojové maso na svůj extraspeciální recept (dneska u mě byli Stan a Diane na večeři) a na pěšince mezi fotbalovám a baseballovým hřištěm jsem vjel přímo do skupiny asi pěti jelenů. Nevím, kdo se vylekal víc.
• Moji studenti nerozumí symbolům, které používám při opravování, ale oni si zvyknou.
• Trochu mě děsí, že nikdy nevím, v jakém jazyce začnu přemýšlet.
• Na pračce si můžu vybrat, jestli to chci máchat v teplé kohoutkové, studené kohoutkové nebo míchané. Sama netopí, teplotu neměří
• A spousta dalších věcí, co mě teď zrovna nenapadají

A ať se děje cokoliv, pořád o tom přemýšlím, jak by se to dalo napsat. Jen už to nebude tolik deníčkové. A tak musím ještě nasbírat trochu informací, zkušeností a zásahů. A pak se zase ozvu.