Nastal čas se najíst! Je sobota, mám čas, budu vařit. To nejjednodušší, ale pěkně, jak to umím. Hurá. Současně vyzkouším místní bus-systém (jako zaměstananec univerzity ho mám zadara), protože kombinace „můj pomenší PC-batoh + bicykl“ neslibuje možnost dopravit domů takové lahůdky jako brambory nebo chleba. Možná tak koření, protože ho tu David má sice spoustu, ale je to zázvor, šafrán, bobkový list, bazalka a tak – ale majoránku, papriku, nové koření, prostě český standard,  tak to mám smůlu.

Zatím nemám zmáknuté místní vzdálenosti, ale zdá se, že je to k sámošce docela daleko, asi deset nebo patnáct zastávek busu. Musí se ale nechat, že můj Android je konečně jako doma: stačí klepnout na mapě na zastávku a už hlásí, kdy to pojede. Zpátky mi to pojede asi za hodinu, to by mělo vyjít. 

Zastávka je na místní poměry narvaná – stojíme tu dva. Vozidlo se přiřítí s asi sedmiminutovým zpožděním, autobusák s úsměvem kontroluje průkazku, sedám si do poloprázdného prostoru a koukám kolem sebe. Posádku tvoří tři skupiny lidí: studenti, důchodci a postižení. Inu, Amerika, všichni ostatní mají auto. Nestihnu si ani sednout a už brzdíme. Zastávky jsou od sebe asi sto metrů, někdy i dvěstě.

Pokračujeme tedy přískoky až k obchodu, kde se autobus takřka vyprázdní. Štrachám pro mince do vozíku a zjišťuju, že je tu nechtějí. Tím líp. Vstupuju a rozechvěje mě zima. Musím to vyřídit rychle, jinak tady zmrznu!

A tak bloudím, hledám, čenichám. Všechno je jinde, než bych to hledal. A hlavně je všechno veliký. Zestručním svoje poznatky do bodů:

• nejmenší krabice džusu asi 2 litry
• nejmenší pytlík mouky 5 lb (2,5 kila)
• mouka jen jedna: All purpose, v podstatě hladká, na hrubou si můžu nechat zajít chuť
• koření je v lahvičkách velikosti tak na půl roku a stojí (přepočteno na váhu) asi desetinásobek našich cen (netýká se ovšem směsí na BBQ apod. omáčky, ty jsou za babku)
• panuje naprostý chaos, co je v cenách za kus a co za libru.
• brambory jsou dražší než některá jablka
• červený nebo žlutý paprikový lusk přijde na dva dolary, zelená je za polovic
• kuřecí křídla jsou dražší než paličky, nejmenší balení jsou asi dvouapůllibrová

A bylo by toho určitě víc, ale koho by to bavilo číst. Každopádně moje návštěva trvá asi hodinu a půl, dvakrát vyhledám pomoc, jednou se mě prodavačka (kolem které jedu asi počtvrté) ptá sama, googlím na telefonu překlady názvů potravin, a schytám sprchu, o kterou jsem opravdu nestál, od zařízení, které pravidelně rosí zeleninu v regále. (Ne, že bych předtím nešpekuloval, proč je ta paprika tak mokrá. Že by kondenzace?)

Hrnu se na kasu a netuším, že mě čekají další dobrodružství. Že jako obvykle netuším, kolik budu platit, protože nikdy nevím, jestli uvádí ceny s DPH nebo bez ní (každý si to dělá po svém), na to jsem si zvykl. Jenže na konci pultu je chlapec, který mi to chce cpát do tašky (přinesl jsem si svoji, jak neamerické). Co tam chudák dělá, já ho přece nepotřebuju. A tak se rohujeme, pleteme, ruce se nám sráží, a když je vítězně všechno v igelitce a batohu a platím, nedostanu drobné zpátky. Slečna na kase udiveně zírá na můj udivený výraz, nechápe, a pak chápe. Směje se a ukazuje: Ona kase jen řekne, kolik do ní dává. A kasa sama do takové mističky vyvrhne změť vrácených mincí. Ach jo.

Vyrážím ven, taju na slunci, bus mě veze domů. Vykládám nákup složený povětšinou z čerstvých produktů země – živitelky a prohlížím si etikety toho malého zbytku „zpracovaných potravin“. Neubráním se smíchu: Hm, Evropan na nákupu. 

Udělám si český den. Pouštím si české zprávy a pak písničky z Youtube. Ten Jarek toho ale zase napsal! A pak vařím. A tohle už není šizená bramboračka, tohle je vzpomínka na domov. Bude kuřecí polívka a la moje babička a samozřejmě kuře pečené. Sypu na ptáka sůl a provensálské koření, které se tady jmenuje italské (ano, to jsem si v obchodě podle složení taky googlil), zapínám troubu na vyzkoušených a dokonalých 175 stupňů, vrznu ho tam a věnuju se polívce. A bramborám.

Je o hodinu později, do polívky zavařuju vejce, protože nudle tady neznají a hrubou mouku na knedlíčky taky ne. A pak otevírám troubu a … syrové kuře na mě vesele mrká. Že prej je fajn, že jsem mu zatopil, protože z tý ledničky už dostávalo kašel, zatímco teď je příjemně teplíčko. Já trouba! Vím to! Dokonce jsem se ještě divil, že má ta trouba nastavení až do 600°. Asi na čištění říkal jsem si. Houbeles! A tak potupně prosím Googla o překlad teploty, znovu nastavuju, smiřuju se s tím, že brambory budou poněkud studenější a odcházím opravovat laborky.

Takže to trvá ještě hodinu, ale pak … Možná milí Američani máte nachos, burger, tajos, roll, chips, buffalo wings, bagel, jalapeno, wrap, Yumm!-bowl, hummus a bůhvíco ještě. Ale právě teď si to všechno, ale úplně všecičko, můžete strčit … třeba za klobouk.