Bydlení u Stana a Diane je strašně fajn. Samé věci, co doma nemám – pes, co chce drbat na zadku, kočka se švédským jménem, která vyžaduje krmit, ale jinak se na ni nesmí ani šáhnout, čtrnáctiletý syn se vším, co k tomu věku patří. Ale na druhou stranu, podle mě potřebují trochu soukromí a já si taky užiju možnost nakoupit si sám, uvařit si sám a tak vůbec. Takže, když se podařilo domluvit, že David, jeden z místních profesorů (a mimochodem autor učebnic, podle kterých tady učím), odjíždí do Japonska a nebude se vůbec bránit, když mu někdo pohlídá barák a ještě mu za to zaplatí, bral jsem to všema deseti.

Všechno jsme domluvili, David mi v úterý předal klíče, ukázal, jak se u něj pere a suší, jak se zavírají vrata do garáže, kde je kolo k použití, jak funguje rozbitá mikrovlnka, jak nemá rád svůj sporák, protože není plynový, takže vaří v toustovači a elektrické pánvi, odvezl mě zpět na univerzitu a odjel. Večer jsem sbalil mein fünf pflaumen, ráno mě Stan naložil do auta, několikrát mě s Diane nezávisle na sobě ujistili, že kdykoliv mi bude smutno nebo cokoliv, ať se nastěhuju zpátky do pokoje s panenkami (to jsem asi nepsal, ale patří jejich dceři Iris, co studuje a bydlí v Minnesotě), a večer cestou z práce mě hodil na moji novou adresu.

Ještě cestou mi Stan ukázal, kde najdu místní obchod (nabídku, že počká než si nakoupím, jsem slušně odmítnul, už měl se mnou práce dost), rozloučili jsme se a já zůstal sám. Chtěl jsem se jen převlíknout, sednout na kolo a vydat se nakupovat, jenže v tu chvíli se dalo do deště. Poprvé. Poprvé, co jsem v Oregonu, prší. A musí zrovna teď! 

Takže změna plánu – David psal, ať se nebojím použít jeho zásoby a zase ať pak doplním, co jsem vyplenil. Právě nastala chvíle na průzkum domácnosti. Ohledání lednice přináší ovoce – vlastně spíš zeleninu: brambory, sůl, mrkev, česnek v prášku. Bude zjednodušená bramboračka. První polívka, co jsem ve státech. Zaplaťpámbů, že prší. Vařím polívku, smažím jíšku a užívám si samotu. A pak už jen trable se sprchou (Jo už zase. No napadlo by někoho, že když ze zdi trčí jen knoflík asi jako koule u dveří, kterým se točí, tak se dá – dost ztuha – pohnout nahoru jako páková baterie?) a postel.

Čtvrtek je o to veselejší. Copak snídaně – tu řeší zbytek Davidova tousťáku, ale dostat se do práce. Konečně se mi daří zamknout hlavní dveře (dům se malinko kácí, tak jsou futra poněkud šikmo) a vydávám se do garáže. Když mi David ukázal, kde je kolo, říkal jsem si, že to bude výhra. Zatím jsem měl půjčeno Stanovo staré a byl jsem za něj vděčný, ale silniční stroj, který nezavadí při každém otočení šlapek o stojánek a nebude si jen tak přibržďovat má přece jen svůj sex-appeal. Takže teď tu stojí, uprostřed garáže, nachystané k jízdě a vedle něj tři helmy. Beru ho za řídítka a – ajajaj. Vždyť to má prázdný duše, jak dlouho se na tom nejelo? No mohlo mě napadnout, že David s artrózou v koleni asi na kole moc nejezdí. A tak hledání pumpy, jenže ta podchází. A dvě helmy jsou dětské a třetí nejde utáhnout. 

Když je konečně všechno připraveno k odjezdu, přichází manévr Indiana Jones. Když totiž nechci obíhat dům dvakrát, je potřeba kolo vyparkovat, vrátit se k zadní stěně garáže, stisknout tlačítko, vyrazit v předklonu kupředu a takřka parakotoulem prosvištět pod dopadávajícími vraty. Poměrně neortodoxní tělocvik, který se teď stává mojí každoranní rozcvičkou. Nasedám na kolo, lehce bloudím (mají tu takový zvyk, že ulice někde skončí, pak jeden blok není, a pak zase se stejným jménem pokračuje) a s asi hodinovým zpožděním přijíždím do práce. 

Ještě že učím až od jedné.