První náznak, že je něco jinak: jakmile s někým navážete oční kontakt, jen na zlomek vteřiny se potkají pohledy, pozdraví vás – prodavačka v obchodě, kustod v galerii, kdokoliv.

A jde to dál. Začal jsem to pozorovat už na konferenci. Stojím ve frontě s Chrisem, kterého jsem viděl na konferenci před osmi lety. Pozdravím ho, dáme se do řeči, připomenu mu to a najednou si se mnou povídá jako nelepší známý a kdybych se někdy cestoval přes jeho město, mám dát určitě vědět. O pár dní později, ve vlaku, nás rozpojují a tak se vydávám s jedním spolucestujícím na vycházku, cestou potkáváme paní se dvěma psy na vycházce a on se jí rovnou ptá, jak se dneska mají pejskové. A pak si o nich povídají. Naposledy minulý týden – díváme se Stanem u moře na velryby a přichází postarší pár. Stan se s nimi rovnou dává do řeči o velrybách.

Zkusím si to přestavit u nás. Někdo mě na ulici osloví. Úplně cizí osoba. A začne povídat o psech nebo o tom, co se děje naproti přes ulici. V tu chvíli na něj budu koukat jako zjara. My se známe? Ne! Zbláznil se? Je opilej? To přece není normální!

Ale tady je. Hned o den později to vyzkouším. Sotva sejdu k oceánu, podívám se na něj a rovnou vidím velrybí gejzír. Vynořují a zase potápí se tam nejmíň dvě velryby, spíš víc, a je to fascinující divadlo. Blíží se ke mně párek na procházce, je čas vyzkoušet americký způsob života. Navážu kontakt očima a v tu ránu si povídáme o velrybách. A pak o Praze, Portlandu, Oregonu a životě vůbec. 

Nechápu to, ale je to naprosto boží! Úplně cizí lidi, ale povídáme si, jako bysme se znali. Je to hrozně uvolňující a příjemná zkušenost. 

O dva dni později se mi na takovém náměstíčku s fontánou motá před kolem batolecí holčička. Zpomaluju a zastavuju, abych ji nepřejel. Její tatínek se omlouvá a říká, že ještě nepochopila, že to je pruh pro kola. Povídáme si o dětech, vzápětí o tom, co tu dělám, a už probíráme vzdělávací systémy a všeobecnou (ne)vzdělanost.

Tak to tady prostě chodí. Lidi si rádi povídají, rádi se seznamují, rádi se dozvídají o ostatních a rádi slyší, že se někdo má dobře. A ne, nehází svoje problémy hned na ostatní, povídají si o příjemných věcech. Někdo by tomu mohl říkat pokrytectví, ale už to chvíli pozoruju a tak to není. Je to upřímné, jen nechtějí ostatní zatěžovat.

Zatím mě místní styl života moc neuchvátil, ale tohle mi bude doma chybět. Kdyby mě totiž něco zaujalo a chtěl to třeba jen ukázat kolemjsoucími, bude na mě koukat jako zjara. My se známe? Ne! Zbláznil ses? Jsi opilej? To přece není normální!

Protože my Češi jsme studený čumáci.