Chybíš mi. Když jsem doma, vůbec si neuvědomím, jak moc Tě potřebuji, jak závislý na Tobě jsem, jak bez Tebe nedokážu být. Teprve teď, až když jsem bez Tebe nadlouho a budu ještě déle, mi dochází, jak mi chybíš. Moci tě tak stisknout, natáhnout Tvou vůni a opájet se s ní, dotknou se Tě rty, polaskat jazykem! Prahnu po Tobě, moje tělo se chvěje, jen na Tebe pomyslím.

Jistě, člověk tady tu a tam najde nějaký záskok, takovou náhradu, ale pak stejně jen lituje. Když se tebe dotýkám, cítím tu pevnost a poddajnost zároveň, přesně tak jak to má být. A ty místní? Každá nádhera, ke které se tady dostanu, se prohne, jakmile se jí dotknu, jako by byla z rosolu nebo z vaty. A to vůbec nemluvím o tom, jak strašně veliké mívají díry. Vyzkoušel jsem jich tu několik a kdepak. Navíc jsou samé překvapení, nikdy nevíš, co od nich můžeš čekat. Zato ty – snad trochu drsná slupka, ale pod ní …

Vždycky jsme byli spolu, v dobrém i ve zlém, ve chvílích nervozity i strachu, jak se říká v dobrém i ve zlém. Vždycky jsem se k Tobě mohl obrátit jako k jistotě, která určitě přetrvá. Ale opustil jsem Tě a teď jen vzpomínám, smutním, čekám, až se vrátím domů, kde jsi Ty.

Můj milovaný, pšenično-žitný, kmínem sypaný šumavský bochníku!