Je úterý (6. srpen). Plán zní: Stan dodělá show a okamžitě se přesouváme z univerzity, abychom se nalodili a jeli do pronajaté chaty na pobřeží Pacifiku. Dopoledne jsem strávil byrokracií. Asi tři hodiny jsem řešil neřešitelné, vyřizoval pojištění posouval papíry z jedné budovy na druhou a zase zpět, ukecal jednu věc jen tak na dobré slovo a všechno jsem to přežil, ani nevím jak. Teď sedím na show pro středoškoláky, dělám si poznámky, užívám si to. Stan je borec.

Konec samozřejmě není tak rychlý, jak jsme si mysleli, ale přece. Přesouváme se, přehazujeme věci. Pojedeme ve dvou autech, protože jsme čtyři a pes, takže já jedu se Stanem. Tankujeme a ukazuje se, že v tomhle státě si nikdo nenatankuje sám – podle zákona vám musí natankovat obsluha. Ať žije svobodná země. A pak cesta, Stan vypráví, o tom, jak se tu dělají holoseče a není to dobře, jak fungují farmáři a jak je to s politikou a tlaky. Připadám si jako doma.

Ráz krajiny se mění, a najednou Stan volá „Bacha, teď to přijde!“ a zpoza zatáčky se otevře obrovská vodní plocha. Za okamžik zastavujeme na vyhlídce u cesty. Neskutečně fouká, je mi zima, hrabu bundu a foťák (nojo, turista) a najednou Stan děsně gestikuluje a huláká „Pocem, velryby.“ Koukám, zírám do prázdna a najednou výtrysk pěny a na chviličku se mihne černé tělo. Fakt tu jedna nebo možná dvě jsou. Ještě chvíli se na ně díváme, Stan si o nich povídá s párkem důchodců, co přijel těsně po nás, kocháme se mořem a výhledem na maják a pak se přesouváme k chatě. Cestou ještě kupujeme dřevo. Ano, dřevo – u místní sámošky kupujeme ve smršťovací folii zabalená polínka naštípaná z / a zase složená do asi tak 30 cm širokého a 40 cm vysokého špalíku. Co se tu taky neprodává …

Chata je opravdu chata (http://koupilovi.name/galerie/usa2014/2014-08-05%20-%2007%20Pacifik,%20Yachats/index.html#2014-08-07_13-52-29_%28DSCN4325%29.JPG). Jdu se mrknout na oceán a vracím se. Je večer a moji hostitelé rozhodují, že je třeba se připovzdělat v americké kultuře, takže hamburgery, Star-trek film, chipsy, popcorn, a den končí.

A přichází středa. Rodina odjíždí s jinou spřízněnou rodinou provozovat sandboarding, tedy snowboard na písku a k tomu sáňkování na písku a vůbec věci na písku a já se vydávám po pobřeží na procházku. Stačím jen sejít dolů na pláž a nevěřím svým očím. Tam vzadu to je přece velrybí gejzír! A taky že jo. Byly tam aspoň dvě nebo tři. Asi dvacet minut je fascinovaně pozoruju. tentokrát se neschovávají, takže vidím i jejich bílé skvrny na bocích. Je to zážitek. A pak jen jdu po pláži a pozoruju jak si potůčky prokousávají cestu pískem do moře, a racky a takové mrňavé ptáky, co se řítí v hejnech a vyzobávají, co příliv přinese. Pláš se promění na lávové kameny, o které se rozbíjí vlny a stříkají do výšky. Mám pocit nereálna. Tady přece nemůžu být. Tohle je pravda?

P.S. Procházka vyšla asi 5 hodin a na jejím konci jsem musel potupně použít GPSku, abych se na pláži našel. Večer lososburger, popcorn a film Woodyho Allena.