Pobyt v cizině s sebou přináší spoustu překvapení. Všechno je úplně stejné – lidi mají stejné proporce, jedí jídlo ze stejných surovin, jezdi na kole nebo autem a přesto jsou tu pitomosti, co všechno nesmírně zkomplikují. Tak hned třeba odpaďák. Zbyl mi obal od čehosi a trochu lepil, za síťku batohu se mi to strkat nechtělo, takže bych se ho rád zbavil. Jenže kde? Chvíli kráčím a najednou zajásám – tady jsou a dokonce mají různé barvy, takže se tu třídí i na ulici. 

No, nebyly to odpaďáky, byly to prodejní automaty na noviny, pěkně jeden vedle druhého, akorát jsem je viděl zezadu. To by se to vyjímalo … Takže další pokus. Kráčím a najednou vidím postarší dámu, jak s čímsi odbočuje k jedné plastové krabici, nadzvedává víko a zahazuje to. Hurá. Nenápadně mířím stejným směrem a … ach jo. Na krabici je z druhé strany nápis FedEx. Komupak bysme to tak poslali? Potupně svůj odpadeček odnáším až na univerzitu, kde se ho v kantýně u krabice označené trash konečně zbavuju.

Kapitolou samou pro sebe jsou mince. Zaplatíte bankovkou, dostanete mince. Mají různé velikosti, různé barvy a nejsou na nich čísla. To je brutální, absolutně brutální. Nemám šanci se zorientovat – je to plné „E pluribus unum“ a „In God we trust“, ale číslovka, to ne. Až takhle dole petitem je třeba „one quarter dollar“. A pro jistotu na každé minci jinde. Kromě toho se zdá, že větší, neznamená vždycky hodnotnější. Takže stále platím bankovkami, přijímám mince a přemýšlím, kdy se mi utrhne kapsa. Teprve po několika dnech přicházím na řešení: Automat na lístky na tramvaj se dá krmit mincemi – vezmu to pěkně od nejmenších (průměrem) a nahoru a nahoru a pak to najednou zachrochtá, vrátí přebytek a vyplivne jízdenku.

Abych toho neměl málo, když už jsem tedy vyřešil těžkou kapsu, je tu problém dolaru. Všechno začalo, když mě Roman poprosil, abych mu sehnal kovový dolar. To rád udělám, jenže tady mají všichni papírové jednodolarovky. Ptal jsem se Amíků a ti vrtěli, že to je vzácnost, že budu asi muset do banky. Hm. Asi budeš mít smůlu, říkám si, ale ještě to nevzdávám. A pak odjíždím do města – tramvaj na obzoru a já nemám čas krmit to mincema. Platím 1.75$, jenže nejmenší bankovka v mojí peněžence je dvacka. Šup s ní do automatu a … šmarjá, co se to sype. Ono to nevrací bankovky, takže jich pro tebe, Romane, mám osmnáct, některé zlaté, některé stříbrné, aspoň se třemi různými ksichty. Rychle je sbírám, naskakuju na travmaj a podle váhy usuzuju, že bude potřeba si k peněžence pořídit ještě nosiče. Jo, a taky jehlu s nití na opravy protržených míst.

A na závěr jedna pronikavě pravdivá anekdota od Roda z Rochesteru v Minnesotě: V čem je rozdíl mezi Američany a Evropany? Zatímco Američani se domnívají, že 100 let je historie, Evropani považují 100 mil za dálku.