Varování: je to dlouhý, protože jsem na psaní měl dva dni v kuse a nemám rozum a cit, abych to prořezal, to si radši čtenářstvo unudím a odradím

Na ten nápad přišel Stan – jen to tak zmínil, jako možnost, jak se dostat z Minnesoty do Oregonu: Vlakem. Ale rovnou mě varoval, že jsou málokdy na čas, rozhodně nejsou jako evropské vlaky, ale zase že člověk uvidí úžasnou krajinu. Řekl jsem si proč ne, časově mi to vychází dobře a aspoň to bude něco jinýho. Letadlem letěli přes státy všichni, autem nebo autobusem jela polovina, ale vlakem? O nikom nevím.

Osobní vlaky v Americe provozuje Amtrak a mám podezření, že je to organizace státní, protože jsem na jejich webu při objednávání lístků viděl něco v tom smyslu, že je prezidentským dokumentem založil prezident Nixon. Chvilku mi dalo, než jsem pochopil, jak to funguje: denně jeden jeden vlak tam (směr Seattle/Portland, rozděluje se ke konci trasy) a jeden zpátky (směr Chicago). Objednal jsem tedy po internetu lístky až do Eugene a bylo.

No, vlastně nebylo. Asi za tři neděle přišel email v tom smyslu, že se omlouvají, ale že vozí moc nákladů a mají tu oil boom a proto z Portlandu do Eugene nemůžou vozit lidi, ale že mám štěstí, protože tam jezdí autobus. Tak mě na něj přebukovali a vrátili na kartu nějaké peníze. Nojo, no, to říkal už Stan, že vzhledem k tomu, že koleje patří jiným společnostem, tak nákladní vlaky mají přednost, protože ty jim přiváží mnohem víc peněz, což je sice smutný, ale realita.

Pak přišel ještě jeden email, ve kterém mi Amtrak píše, že mají hodně nákladních vlaků, takže mohou zpoždění být, tři, pět nebo víc hodin. Stan to komentoval slovy: „A jak to jako myslej? To má bejt pět hodin k těm normálním pěti hodinám?“. Prostě uvidíme. Každopádně, když někomu z místních řeknu, že to beru s Amtrakem, prohlásí zhruba: „It’s gonna be wonderful, but … hope you make it.“

Dvojměstí St. Paul / Minneapolis, nebo také Twin Cities, jak jim tu říkají, má jednu stanici. Je to barák jako … já nevímco. Jako hlavní nádraží v Praze. A navíc: nablejskaný je to, moderně vybavený je to, WiFina, zásuvky, všecko. A staví tu dole pár autobusů, na které lidi mohou čekat, a jednou denně jede vlak každým směrem. Protože mám kufr, který si posílám, mám tu podle oficiální výzvy být hodinu před odjezdem, nechal jsem si rezervu, je to hodina a půl. Je nás tu sedm. Postarší paní se mě ptá, jestli taky jdu na Empire Builder (to je jméno vlaku), protože neví, co má dělat, že je všechno zamčený. Má pravdu, zamykají tady přístup na nástupiště. 

Nacházím pult, kde lze podat zavazadlo: to jsem zvědav. Udělal jsem to od oka – hodím to na váhu a 50.0 liber. Přesně na limit. „Man, you got it sharp“ komentuje to nádražačka za pultem. Má příšernej akcent, taktak jí rozumím. Pak sedím v hale a píšu emaily. Množí se lidi, celkem nás bude asi třicet. Třicet lidí na jedinej vlak, kterej denně jede – a přes celý státy. Wow, to je nával. Objevuje se tatáž dáma a začíná cosi hulákat. Nikdo jí nerozumí, hala je obrovská, víceméně prázdná, plná ozvěn a k tomu ten akcent. Houfujeme se u ní a řadí si nás do hloučků podle míst určení a první/druhé třídy. Oznamuje nám, kdo má jaké číslo vozu (mimochodem, je to car, ani carriage, ani coach, a rozhodně ne vagon) a na které části nástupiště vlak zastaví. Pak nás pouští dolu.

Za deset minut se přikolébá monstrum, vpředu dvě lokomotivy. Vagóny jsou stříbrné, nelakovaný kov, vypadají jako trezory na kolech. Dole je pár míst a jinak záchody, nákladový prostor a tak, zbytek je nahoře. Tak tohle je Empire Builder! Nejprve se vystupuje, pak průvodčí bere rodiny a skupiny aspoň dvou a hledá jim místa, pak pouští nás – zbytek. Vagón je poloprázdný, obsazuju volnou dvojsedačku a odkolébáváme se pryč. Seznamuju se, povídáme, ochutnávám čísi borůvky. Ještě chvilku si píšu na počítači a pak se stulím na sedačkách do klubíčka a na šest hodin trhaně usínám. Aby nevznikla špatná představa – sedačky jsou dost velké i pro americké zadky, když si je sklopíte, vytáhnete podnožník a všechny ty věci, tak to toho za vámi pořád ještě vůbec neomezuje a tak. Na zemi koberec. Pohoda, až na tu zimu. Venku je krásně, proč musej tolik klimatizovat? Protože jsou to Američani.

V noci to s námi určitě nějaký čas jelo a nějaký čas stálo, ale poměr bych nerad tipoval. Souvislá jízda to ale určitě nebyla. Budím se do zešeřelé krajiny, nad říčkami se válí mlha. Je tu spousta říček, i když tady jim asi říkají creek, a taky jezírek bahňátek. Mlaskám fotky jednu za druhou a vím, že skoro všechny vyhodím. Krajina je dost … nuda. Všechno to tu zvorali. Nikde ani člověk, nikde auto, silnice, jen nekonečné lány. Pak se občas objeví farma nebo ranč, jedna na bůhvíkolik mil. Pěknej barák uprostřed, zbytek rozpadající se dřevěné chatrče, zemědělské stroje, jeden nebo dva vraky aut, to celé oploceno. A nikde ani kus lesa – stromy jo, třeba i pás stromů, dokonce i malinký háj by se našel. Ale les, to je něco jinýho. To tu asi nevedou.

Pozoruju na telefonu GPS polohu vlaku a občas ho vyfotím, abych věděl, odkud fotky jsou. Rád bych si změřil rychlost, stopky by byly na telefonu, ale není se čeho chytit – kilometrovníky, sloupy, patníky – nic takovýho tu není. Jen trať. Vlak se pomalu probouzí a do toho se poprvé ozvývá Patty. Bude z toho celodenní rozhlasový program, kdy vyvolává, pro koho má zrovna nachystaný stůl. Zní to asi takhle: „Chrochty chrochty, tady Patty z jídeláku. Mám tady stůl pro Dejva a jeho skupinu tří lidí, takže přijďte rychle, nebo na vás budu mít čas až za dvě hodiny. Prsk.“ Když se všichni nasnídají, začne Patty číst jídelníček (jen asi třikrát předražený) a vyvolávat, že přijímá objednávky na oběd. A tak to půjde až do večera. Co dvě hodiny projde konduktér a vyluxuje ve vagónu koberce.

Každou chvíli stojíme. Když stojíme delší dobu, spustí se opět rádio a v něm průvodčí. Je to kolík: „Oukej lidičky, takže před náma je vlak s ropou a ten, jak víte, má přednost. Já s tím nic neudělám, vy taky ne, ale hned jak odjede, jsme za ním a dáme se zase do pohybu.“ Jeho „Okay, folks“ mi bude v uších znít ještě dlouho. Koincidence dvou hlášení ukazuje, že Patty má vyšší prioritu, než průvodčí, takže jedno jeho povídání v půlce převálcuje. No co, co kdyby to Dejvovi vystydlo!

Minnesota přechází v Severní Dakotu, krajina je čím dál pustější, objevují se skály jako z Vinnetoua na jedné straně a řeka a velká jezera na druhé straně. Dobrovolník ranger z „National trail of bůhvíco“ hlásí rozhlasem, že se brzo budeme nacházet u soutoku Yellowstone River a Missouri a že další detaily bude říkat v Lounge car. Ten je dost plný, najdu místo, ale když už deset minut říká, že tu pěstují 90% řepky a 60% semolinové pšenice, zase ho opouštím. Kromě skal se občas objeví nejen farma, ale taky ropná pumpa s hořícím odvodem zemního plynu.

Na jedné ze zastavek, v Minotu, vyhlašují konduktéři rauchpauzu a všechno se to hrne ven. Prohlížím si vagóny a vlak. Do vlaku se stěhuje rodinka – to jednou někam na přehlídku? Oblečky jako z filmu z devatenáctýho století – plátěné kalhoty děti a otec, sukně matka. Všichni modré haleny, děvčata a matka čepce, otec klobouk a plnovous. Za dnešek jich uvidím víc, asi to bude něco tradicově-náboženskýho. Pracovně jim říkám mormoni, protože jinou skupinu amerických nábožníků neznám, ale druhý den mi Carlton objasní, že to jsou Amischové. A že je to jejich životní styl, který jim zakazuje všechno moderní, včetně aut nebo komunikačních technologií. Chápu-li to správně, snaží se se svou protestantskou vírou a přímočarým životním stylem zůstat v osmnáctém století a docela jim to jde.

Proděláváme jedno extra dlouhé zastavení. Počítám vagony na vlaku v protisměru: 2 mašiny, 108 cisteren, 1 mašina na konec. Průvodčí se potřetí omlouvá do interkomu a říká, že je mu moc líto, ale dispečer se mu nehlásí, takže vůbec neví, kdy pojedeme. Rozjíždíme se přesně v tu chvíli. Pak zase zastavujeme. Z interkomu se ozve, že máme poruchu, ale že to průvodčí zkontrolují, a když to bude dobrý, tak pojedem do příští stanice 50 mph (stejně jsme dneska víc určitě nejeli), takže máme držet palce, respektive křížit prsty, jak se tady říká. Do stanice jsme dojeli, takže jsem asi křížil dobře, a kromě toho přece máme dvě lokomotivy.

Čím víc se ze Severní Dakoty stává Montana, tím víc je zase krajina kulturní. Přímo na hranici stojí rekonstrukce jakési pevnosti a několik teepee, je to nějaký slavný fort a fur trading post, ale jméno jsem nechytil, budu si ho pak muset vygooglit. A pak zase tu a tam farma – jediný rozdíl je v tom, že tady mají víc vraků. U dráhy stojí zrezivělé autobusy nejrůznějších kulatých tvarů, rozpadající se Cadillaky a vůbec všechno, co vidíte jezdit v Pomádě nebo Forrestovi Gumpovi.

A pak přichází večer, poslední zastávka před nocí a – ajajaj, přistoupil manželský pár. Vypadám příliš nekonfliktně, takže si mě konduktér vybírá, přesazuje, a přišel jsem o místo na spaní a u okna v jednom. No nic, škoda, ale nějak to přetrpím. Ten den ve vlaku zatím dost stál za to. 

Už jsem z na cestách 7 dní, jedna sedmina dobrodružství je za mnou.

Jako vždy je všechno jinak. Můj spolucestující se totiž rovnou nabízí, že si mám sednout k oknu, protože on se asi vydá v noci hledat místo na spaní do Lounge car (něco jako jídelák, ale nemá to prodejnu, jen stolky a taky sedátka otočená ven – takový vyhlídkový, svačící a hrací vagón). Nestěžuju si, píšu si deník, probírám fotky a pak on odchází a já usínám. 

V noci je zase docela zima, ale to se dá přežít a v šest ráno, tentokrát už Pacifického času se budím do nádherné krajiny. Na tohle jsem čekal! Řeka, hory lesy, nádhera. Města i usedlosti mnohem příjemnější, uklizenější, působí uklidňujícím dojmem. Jedním slovem paráda. Asi hodinu a půl užasle zírám na nádhernou krajinu a pak se vydávám do lounge dát si snídani.

V lounge car se seznamuju s Carltonem a v rozhovoru s ním strávíme na těch dvou sedačkách v lounge už celý den až do Portlandu. Před šesti týdny odpromoval z Computer science, je z Iovy a právě se vlakem stěhuje do Kalifornie, kde mu v pondělí začíná práce. Nemá rád auta, od kamaráda slyšel o Empire Builderu a usoudil, že to je správný způsob, jak se dostat přes státy na místa, kde nikdy nebyl a bude proklatě dlouho. Povídáme o všem možném. Předloni byl v Praze, ještě umí pár českých slov, vypráví, co zažil (třeba metanolovou kauzu v rozpuku). Probíráme taky moderní technologie, smart grid, smart highway a tak. Závidí nám Evropanům systém veřejné dopravy i to, že podporujeme zelené zdroje energie. Nevyvracím mu to, mně se ostatně princip taky líbí, i když zrovna naše státní realizace má dost much.

Průvodčí v interkomu hlásí, že teď pojedeme pomalu (překvápko), protože je teplota přes sto stupňů a tak by se kolejím mohly stát ošklivé věci. Když za třičtvrtě hodiny vidíme na druhém břehu vlak rozsypaný do vody, úsměvy nám trochu zatuhnou.

Krajina kolem nás se proměňuje zase do suchých hor, pak se objevuje obří řeka Columbia river a tu sledujeme až do Portlandu. Když zmíním, že jsou tu skály jak z Hollywoodské kovbojky, přichází s nápadem, že by se všechna ta čekání po cestě měla sloučit do jednoho, kde by se cestujícím rozdaly kostýmy, rekvizity a postroje a natáčel by se western. Skoro se válíme na podlaze, když si představujeme, jak po sobě lidé kolem nás střílí z airsoftu nebo paintballu, a pak ještě mockrát, když přidáváme nápady na další filmy – Skála nebo jiný jailbreak pod ohromnou věznicí s hrozivými strážními věžemi, scifi jako Star-Trek přímo na palubě cestujícího vlaku a tak.

Semeleme úplně všechno a skvěle se bavíme, kolem nás je úchvatná krajina řek, slepých ramen, skal, přehrad, větrných elektráren, a pak zase stromů, vodopádů, orlů a pelikánů a je nám úplně jedno, že máme šest hodin zpoždění. Čas tady nehraje roli.

Těsně před Portlandem začne průvodčí hlásit, že tam za deset-patnáct minut jsme a jaké nám jedou přípoje. Zdá se, že budu mít deset minut na přestup a stihnu bus, který jsem měl stihnout i bez zpoždění. Přesně v tu chvíli vlak zastaví, je slyšet, jak průvodčí mluví vysilačkou a pak říká „Takže jsem otevřela zobák trochu brzo, před námi je most a ten se právě začíná otevírat, ale hned jak se zavře, jsem na cestě.“ Balím věci, loučím se s Carltonem, kterého už asi nikdy neuvidím, a za půl hodiny vystupuju z vlaku a vydávám se zjistit, kdy jede další bus.

Ukazuje se, že hned, respektive čeká na nás a naše spoluzavazadla. Usazuju se, pak probíhá úplně normální chaos, kdy si tři řidiči autobusů do tří různých směrů vyměňují cestující a konečně se rozjíždíme. Píšu SMSku Dianě, která mě má v Eugene vyzvednout a na dvě a půl hodiny se vypínám a jen tak koukám z okýnka a poslouchám Respekt. Co taky jinýho, když se mi v autobuse při čtení a tak dělá špatně. 

Kolem sedmé jsem v Eugene, volám Dianě, přijíždí, odváží mně a je to. Tady strávím následujících šest týdnů. Teda, že to ale zatím je jízda, to vám povím.