Běžím k registraci najít Stana, pod každým křídlem dvě knihy, batoh plnej. Vypadám jak Harry Potter při odchodu z Diagon Alley. Stan se širokým úsměvem se valí v protisměru a vleče s sebou dalšího Amíka, ukazuje se, že se jmenuje Dave, a ten zase Švýcara a to je Urs. Nazdar Jene, dneska hrajou White Sox proti Twins, poslední zápas sezóny v National Baseball League. Chceš jít s náma? Chceš, protože když jsi tady, tak to musíš vidět. Není nic američtějšího, jsou jen důvody pro: Spousta lidí, špatný jídlo, neskutečná drahota, co víc můžeš chtít?

Připomínám si předsevzetí, že když už jedu do světa na zkušenou, nebudu se bránit novým zážitkům, zkušenostem a chutím. Takže já, kterej v životě nebyl na zápase na domácím zimním stadioně a v televizi neviděl nic menšího, než semifinále, odhazuju u Stana na koleji batoh a knihy a jdu s nima. Peníze radši nepočítám, ale jak se ukazuje, zve Dave, protože jsme se Švýcarem v Americe poprvé. Akorát mu máme pak prej koupit pivo.

Amíci nekecali, popis kvalit hry a atmosféry sedí přesně. Sedím mezi nima, poslouchám pravidla, sleduju hru. Stan vysvětluje, že v baseballu se pořád čeká, že to není jen tak evropský fotbal nebo nedejbože hokej. Kdepak, sice to hraje tým, ale pořád jsou to osobní duely, jeden na jednoho. Tak to mají Američani rádi. Nejsem si úplně šůr, jestli to říká jen tak jako fakt, nebo se mu to vlastně nelíbí. Ale do hry je položenej totálně, dokonce si do čím dál umaštěnější tabulky zaznamenává průběh hry a skóre.

Střídavě odcházíme kupovat pivo (to jsem si nějak zapomněl dát, čím to asi bude), bratwust a sauerkraut (a pak že Stan neumí německy) nebo zmrzlinu. Zmrzlina brutálně teče, takže mi Dave pokecá kalhoty a všichni neskutečně lepíme. Je naprosto nutné navštívit záchody, tedy restroom, což rozpoutává etymologickou debatu o tom, že „I have never rested there, have you?“ a pak „In Europe you call it WC, right?“ „Yeah, water closet.“ „Oh, I know, but why the hell! Do you store water there, or what?“

Když odcházím kupovat s Davem piva a buřty pro nás a zbývající dva, milá korpulentní černoška v letech, co je za pultem, se zakecává, protože Dave mě neustále někomu, koho sám vůbec nezná, představuje jako „First time in the US, from Czechoslovakia.“ Dáma od buřtů se usměje od ucha k uchu „Ooooooh great. Havel, right?“ Srdce mi poskočí radostí, černá prodavačka junkfoodu na stadioně v Minnesotě, zná Havla (Zdravím náměstka ministra zahraničí a exprezidenta). Platím piva a ona říká, že pokud to platím já, tak musí vidět „ajdý“. Nedá se nic dělat, nasazuju svou standardní taktiku: „Oukej, ukážu, ale až si tipneš, kolik mi je.“ Tuší zradu a přidává mi roky. „24 co?“. Vytahuju pas a nevěří svým očím. Pak platím, a jakmile si vezmu drobné zpět, Dave jí strká dolar. Omlouvám se, ona se jen směje, že to je OK. Ptám se Dava, jestli se tady dává tip i u takovýho stánku. Prej jo, všude, kde jsou nějaké služby. Jsem prostě cizinec zmatená.

Po návratu se zakecávají amíci se třemi lehce přiopilými kluky před náma, a proberou baseballové týmy přes celé US. Konečně si pokecám se Švýcarem. Chvilku mluvím o sportu, tomu nerozumíme ani jeden a pak začneme řešit lidi kolem sebe. Je to zábava pro bílé. Jsou tu bílí, portorikánci, hispánci ale v publiku černoch snad ani jeden. Zato obsluha kiosků je kompletně namíchaná, stejně jako normální papulace za branou stadionu.

Pak se zpívá nějaká hymna (Take me to the baseball game), pak běží závod masky. A nakonec všichni čtyři řešíme jaká je technologie velkoplošných obrazovek a jestli tam, kde mexická vlna naráží na zeď, je konec volný nebo pevný. Nojo, fyzici. Vítězím debatu s tím, že je tam hlavně dokonale tlumený.

Končí poslední inning, White socks definnitivně prohrávají s nulou na kontě, mačkáme se ven, odjíždíme na kampus.

U mostu přes Mississippi se houfují lidé, rozbalují si sedátka a koukají na noční oblohu. Že bude ohňostroj, ve městě probíhá něco jako oslavy léta. Vyzvedávám u Stana věci a knihy, pozorujeme ohňostroj a já konečně zkouším na foťáku noční režimy, dlouhá časy a tak vůbec. Zrovna když mi podruhé vychází, že od záblesku do výbuchu jsou to tři vteřiny, ptá se mě Dave, jak daleko myslím, že to je. Říkám kilometr a on se k tomu snaží propočítat. To máš z toho, že počítáš v mílích, chlape. Pak to probírají se Stanem a – tohle jsem nevěděl – zatímco my si pamatujeme 3 sekundy na kilometr, oni mají v hlavě jinou referenční jednotku. Pamatujou si rychlost zvuku tak, že „nanosecond is a foot“. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Přeju příjemné převádění, já si dost užívám s palcema i uncema.

Dave neustále žasne nad tvary raket a vzdychá nad choreografií. Ale jo, je to pěkný, ale novoroční v Praze není nic menšího. A pak konečně hotel, mail domů, sprcha, postel.

Život nabral nějak jiné tempo než doma s klukama, tělo a hlava ještě ne. Musím se aklimatizovat.