Včera jsem šel spát kolem deváté, takže vstávání o půl páté je rozumný kompromis mezi místním časem a jet-lagem. Cítím se pořád ucestovaně, snídám ty věci z čínského pekařství, co jsem si včera koupil a naprosto netuším, jak se jmenují. Je to tu samý roll, bun a bagel a zatím jsem si nepřiřadil jména k tvarům. Každopádně je to sladké, i když je to se šunkou a vejcem. Kdo tohle vymyslel? Tady se fakt přidává cukr úplně do všeho! Zvolna startuju operační systém (svůj, ten počítačový je za dvacet sekund připraven k akci), přehazuju věci mezi kufry, balím batoh, odcházím.

Kampus má asi tak nekonečně budov, schody, mosty, vlastní catering, dopravu, úklidovou četu nebo strážce cyklistického pořádku. Mají vysílačky, jezdí na kole, dívají se, na zarezlá kola ležící u stojanů dávají cedulky, aby si je jeden odvezl, nebo mu budou zlikvidována. O dva dni později to Bor ze Slovinska komentuje, že ho fascinuje kampus, že je asi nejdražší, co kdy viděl.

Moje podezření, že jsem v Americe, se zesiluje. Všude kolem jsou lidi, co mluví jako v americkým filmu, jen pod sebou bůhvíproč nemají titulky. Asi nějaká chyba u mě na přijímači, budu s tím muset něco udělat.

Přicházím na první workshop: Radioaktivita. Dostávám asi 4 cm tlustý šanon s aktivitami a pracovním listím. Co tady s tím? Mám dva kufry! Padají slova – PER-based, pre-test, science thinking, non-science majors, post-test. Hlavní není to, co dělám, ale jak to dělám. Hm. Je mi zima. Venku je teplo a vlhko, ale ne tak, jako včera. Proč tu proboha klimatizují? Protože jsou to Američani, jak mi vysvětluje jeden z místních (tedy z New Mexika, ale relativně vzato), taky tomu nerozumí, ale u nich je to stejně. Každá místnost už má v podlaze průduchy na vhánění vzduchu, a za tím se kamsi táhnou kilometry trubek a vzduchotechniky. Do jednoho otvoru nám taktak nezapadá radioaktivní zářič. Ten už bysme nenašli. Všichni z toho mají srandu.

Workshop končí, teď ulovit oběd. Chytám se dvou Američanek, které se na infu ptají, kde najít oběd, když je kantýna v sobotu zavřená. Berou mě s sebou a ukazuje se, že jsou to Jihoafričanky. Žvejkáme sendviče (Ne pardon, jsou to rolls. A nebo eště něco jinýho, ale rozhodně ne buns. Každopádně je to sladký a v igelitu balený, uvnitř šunka, sejra rajče salám a nějaké nedefinované přísady), probíráme vzdělávací systémy, uklizenost Minneapole a světovou chudobu.

Druhý workshop: labs, activity based teaching. Instruction, retention, PER-methods. Hmm. Hlavní je zase metoda. Dostávám asi pět knih, které autorka (Priscilla Laws spolu s Davidem Sokoloffem) napsala, asi proto workshop stál 100 babek. Blednu. Kufr to uveze, ale co váha? Tohle už bude definitivně overweight. Nechávat to tu ale nechci. Z workshopu píšu SMSku Stanovi: „Po dílnách před registrací.“