Vystupuju z letadla, procházím poslední kontrolou, vyzvedávám batoh. Přemýšlím, co všechno z toho je realita. Na Ameriku, stejně jako na Čínu a Rusko jsem nikdy tak úplně nevěřil, odjakživa mám podezření, že si je někdo vymyslel proto, abychom měli koho milovat, nenávidět a následovat. A teď mě naložili se spoustou lidí do bílé plechové trubky, chvíli s námi drncali a za okýnka promítali poměrně přesvědčivé obrázky krajiny. Pak přistání, přestup, pak ještě jednou. Terminály vypadají, že na nich vyměnili jen cedulky British Airways za American Airlines, jinak jsou totožné včetně koberců. Oprvadu jsem se někam posunul? Takže jediné co mi nesedí do konspirační teorie, je poloha a údernost Slunce. Fakt neodpovídá tomu, že je jedenáct večer, spíš čtyři odpoledne. Asi teda opravdu jsem v Americe.

Jo a pak taky neseděly délky připojení k letištní WiFi zdarma. Zdá se totiž, že čím dál na západ, tím kratší dobu smíte WiFi využívat neplaceně: Praha 1 hodina, Londýn 45 min, Šikágo 20 min.

Následuje příběh o tom, jak Pat s Matem v jedné osobě pokračovali v dobývání Ameriky

Takže najít metro, koupit si lístek a jet do hotelu, od stanice je jen kousíček. Nojo, vono se řekne metro … aha, támhle to je. Ne, není, to jsou airport shuttles. Od kiosku s velkým otazníkem se na mě usmívá černoška. Evidentně vypadám dezorientovaně. Ptám se kudy na metro a už je to jasný, na další ceduli už by byl piktogram a „light rail transport“. Two levels down the way volá za mnou a usmívá se. Tady se vůbec všichni usmívají.

Pochoduju podle piktogramů a přicházím na stanoviště jakési metrovlakotramvaje. Z mapky vím, že mezi terminály jezdí modrá linka místního metra a může se jen mezi nimi použít zadarmo. Nojo, ale jak myslela ty „two levels down“? Jako dvě stanice? No asi jo, co jinýho. Souprava přijíždí, stěhuju kufry dovnitř a na dvě stanice se vypínám. První, okej, a co je tohle? Jedu zpátky? Už jsem zase tam, kde jsem začal. No nic, dáme si další jízdu. A tam je potřeba vystoupit, ujít pár desítek metrů chodbou, sejít o dvě patra dolu, přesně, jak bylo řečeno, nakrmit automat platební kartou a koupit si lístek, a odjet. Pomiňme to, že si piktogram vysvětluju obráceně, takže tam pořád cpu kreditku páskem doprava místo doleva, a stojím na peróně. Jak často asi tady chodí revizoři? Sám se sebou se sázím, zda za těch pět dní nějakého uvidím.

Co je to za strašlivej kravál? Přesně jako od Ryvoly: „Veksle tlučou, píšťaly řvou, zvonce vyzvání“. Přijíždí vlak modernější, než pražské Porsche tramvaje a z reproduktorů nad kabinou řidiče vydává zvuky parní lokomotivy. Asi aby všichni uhnuli. Uff. Nastupuju a zapovídávám se s Kostraričanem. O Praze, Minneapoli, Oregonu a vůbec.

Z hovoru nás přeruší hlas usměvavého muže v černém „Připravte si jízdenky, projdeme vůz.“ Hm, prohrál jsem sázku, nastoupili dva revizoři a jdou každý na jeden konec vagonu. Ten je teda vyzbrojenej, napadá mě, žádnej pán v letech a v kšiltovce, tenhle má vysílačku. A pouta? A pistoli? A odznak! Tady vyřešili problém s tím, jestli má nebo nemá být revizor veřejným činitelem tím, že revizory vůbec nemaj a lístky chodí kontrolovat místní poldové. Tomu říkám nápad a představuju si kyselé ksichtíky několika mých kamarádů – policistů, až jim velitel oznámí, že budou kontrolovat při pochůzkách lístky v autobuse a to s úsměvem a vlídným chováním ke všem včetně černých pasažérů.

Vystupuju na stanici, která má být asi dvestě metrů od hotelu. Rozhlížím se a študuju svoji mapu. „Hledáte něco?“ ptá se usměvavá, i když trochu moc kyprá, Američanka vedle. Týjo, doma by mě každej nechal v tom plavat, dokud se nezeptám. Říkám jí jen, že se dezorientuju směrem k hotelu a hned mi hlásí, který výtah funguje, a i když to vypadá blíž, ať na druhou stranu perónu nechodím. Dobrá rada nad zlato, nevláčím kufry po schodech, ale vezu se a za chvíli stojím na recepci v hotelu

V hotelu je naproti očekávání vše v pohodě, mají rezervaci, usmívají se (jako prostě všichni), recepční mi podává klíčovou kartu. Na ní je skloněným rukopisem napsáno 6/8. Ukazuje na šestku a říká 6. patro, pak na osmičku … číslo pokoje. Pokyvuju, děkuju, cpu kufry do výtahu. Na patře vystoupím a přímo proti mně pokoj 608. Tak vida. Ať dávám klíč k zámku, jak chci, neodemyká se. Že bych si špatně pamatoval číslo? Lovím papírový futrál s numerem a  – nepletu se. Pořád je tam 6/8. A pak mi to dochází: Američani píšou jedničku jako svislou čáru. Ono to má být 618. Zámek cvaká, pouští mě dovnitř.

Pokoj je paráda. Odhazuju kufry, hledám převlečení, je půl šesté, doma půl jedné, mohl bych se ještě zajít zaregistrovat. Ale nejdřív sprchu. A co je zase tohle? Ovladač sprchy má, ať dělám, co dělám, jen jeden stupeň volnosti. Kroutím s ním, tahám ho, tlačím ho, hovořím k němu, nic. Pořád se s tou věcí dá jen otočit doprava a vymámit z ní studenou vodu pod menším nebo větším tlakem. Vzdávám to a pouštím sprchu naplno, když studená, tak pořádná. A hele, najednou je teplá. Kde se vzala? Ta věc nejprve zvyšuje tlak, a když ho má dost, pak ovládá teplotu. Teplou vodu si prostě nelze pouštět pomalu.

Odcházím se zaregistrovat, doplácím za dva dodatečně zvolené workshopy, v čínském bistru si kupuju jídlo na snídani a večeři a jdu spát, mám toho akorát. Je půl deváté místního času, vstával jsem bez čtvrthodiny před jedním dnem. Uvidíme, co přinese zítřek.