Tak a je to. Sedím ve vlaku, za chvíli jsem v Praze, přespím u tetičky a zítra v sedm to letí. Jestli půjde všechno dobře, bude mít zítřek asi něco přes 30 hodin a spát půjdu v hotelu v Minneapolis.

Na jednu stranu tomu ještě nevěřím, ono se to taky ještě může zvrtnout u nějakého imigračního úředníka, na druhou stranu ale už se toho pořádně bojím. Všichni mi klepou na rameno, říkají „bude to úžasná zkušenost“ a takové ty věci a asi mají pravdu, ale zatím mě z toho hlavně lechtá kolem žaludku. Taky už vím o první věci, co jsem nechal doma: myš, ještě že má notebook touchpad. To je daň za to, že je bezdrátová … není to poprvé, co někde zůstala a kdyby mi chybělo jen tohle, tak je to všechno v pohodě.

Takže, jak se to vlastně stalo? Je to dlouhá historie, ale hlavní úlohu hrají tři lidé, každý ovšem úplně jinou. Ta první a nejdůležitější byla Zdenka, která už dlouho mluvila o tom, že by bylo super získat nějakou zahraniční zkušenost.

Druhým motivátorem byl Stanley z Oregonu. Učí tam fyziku na univerzitě, je to phys-demo showman a skvělej chlap a několikrát jsme se potkali po konferencích po Evropě, poprvé asi v roce 2002 ve švédském Lundu, kde jsem byl na prvním GIREPu a kde on tou dobou učil. No a ten říkal, že se u nich učí ještě letní semestr, že o to domácí nemají zájem, takže se berou hosti a že by mne tam hrozně rád viděl.

A třetí, možná to bude znít divně, ale je to jistá krajská radní Pernicová, jinak též známá jako hrobník pardubického středního školství. Ani se mi to nezdá možné, ale už je to dva roky, co sestřelila ředitelku naší školy, dala nejlepší školu v kraji do pracek tělocvikářům a v následujícím řetězci událostí tak způsobila, že jsem nejen ze školy odešel, ale taky se konečně rozhoupal, našel odvahu a Stanovi napsal, že letos bych to letní učení bral a že bysme si teda jako dali léto v Emerice.

Škoda jen, že se trošku změnily poměry – na světě panuje krize, nebo aspoň její dozvuky a ta mimo jiné znamená, že i domácí zaměstnanci University of Oregon mají zájem učit v létě a nepodařilo se tak získat tři kurzy za sebou, ale jen jeden. Tím je samozřejmě méně peněz a najednou by se z „nula od nuly“ stala docela drahá dovolená. No, a tak jsme diskutovali a diskutovali, a když mě ještě Stan začal přesvědčovat, že se mám ještě před Oregonem zastavit na konferenci amerických fyzikářů AAPT (tedy další let a ubytování s klukama, nebo se rozdělit a vyslat Zdenku s oběma mrňouskama napřed ubydlet se v Oregonu), tak jsme společnou rodinnou odpískali a stal jsem se vyslancem naší rodiny do USA sám.

Takže tady teď sedím a čekám, až mě to vyloží v Praze. Už aby to bylo. Všechno.