Nemám zrovna vzácné jméno, Honzů je u nás nepočítaně (prý asi tak nějak nejvíc po Jiřících), takže i když příjmení není úplně běžné, občas se objeví nějaký ten jmenovec a nemusí to být zrovna z rodiny. Existence jmenovce se tu a tam projeví v mojí mailové schránce – když totiž takový jmenovec přijde na nějaký velký veřejný mailový server, narazí, protože jsem si to jméno uzurpoval před dvaceti či více lety já. Minule jsem tak třeba dostal na džímejl pozvánku na tenisový turnaj někde ve Švedsku, kde taky jeden Jan žije.

Když mi tak do mé záložní mailové adresy dorazilo minulý týden oznámení, že si mám vyzvednout lístky do kina, říkám si „A jéje, už je to tu zas“. A taky jo. Dnes dorazilo asi osm emailů „Objednals“ : „Zaplatils“ : „Sleduj“. A hurá! Byl tam taky telefon. Lákadlu přímé konzervace jsem nemohl odolat:

Tút – tút – tút
On: „Koupil?“
Já: „Dobrý den, tady taky Koupil. Taky Jan.“
pro lepší atmosféru chvíle nechápavého ticha
Já: „Vy jste dneska nakupoval online, viďte? Dal jste jim totiž adresu, kterou obývám já.“
On: „A já si říkal, že je divný, že nic nedorazilo.“

Hlas na druhé straně zněl mladistvě a jako že by s ním mohla být nejen řeč, ale i sranda. Domluvili jsme se, že mu emaily přepošlu (a chvilku ještě přeposílat budu) a jen tak mezi řečí říkám „A že vy budete někde od Olomouce nebo od Prostějova?“

(Totiž, odtamtud rodina pochází, jen tatínek mého pradědečka se sebral a přesunul sem na Pardubicko. A jeho syn pak pokračoval dál na západ a na mapě českých příjmení je vidět, že skončil až u Karlových Varů).

„No to ano, ale já jsem tak částečně i z H a půl rodiny mám z Pardubic.“ (Nechci pouštět cizí data, budu zkracovat a maskovat, koneckonců Danny Smiřický byl taky z K).

Jak jako z Pardubic? To mi chvíli šrotovalo, ale ProtiJan pokračuje: „Ale to jsou nějací Stehnovi“. Oukej, to se mnou nesouvisí, jen malá náhodička. Kde já to jméno ale už slyšel?

Rozloučili jsme se a za chvíli mi to došlo. Štěpánka Stehnová byla moje spolužačka na základce, proto mi to přišlo povědomé. Nechal jsem to být.

Ale…

Za chvíli dorazila SMSka, ve které mi jmenovec děkuje a ještě přidává roztomilý vtípek, o tom, kdo dnes koupil a kdo Koupil a rovnou se omlouvá za jeho jednoduchost – ale musí se nechat, ono se to nabízí. Nevydržel jsem a odpověděl mu v podobném duchu a přidal informaci o spolužačce Stěpánce.

Odpověď tu byla hned: To je prý teta!

Jako jó, náhoda může bejt, ale vocamcaď, pocamcaď!

Chápete to někdo? Úplně cizí člověk, který má shodou náhod a možná shodou prapředka někdy v 19. století stejné jméno, žije odsud přes půl republiky, si splete svoji emailovou adresu, já mu zavolám a ukáže se, že jsem chodil do třídy s jeho tetičkou? Umíte někdo spočítat pravděpodobnost? Nemůžu si pomoct, ale tohle nevychází, tohle na nás někdo (osud) navlíknul!

And the moral of the story is: Žádný morál není, jen to, že jsem si to nevymyslel, protože tohle musí být pravda, vymyslet se dají jen uvěřitelné příhody.