Pardon za ten titulek, ale já musel. Pravda je taková, že jen někomu a jen někdy, ale myslím si, že vím proč.

Učím na střední škole informatiky a učím žáky programovat. Zdánlivě ideální situace – velmi dobrá a výběrová škola, motivované děti, není co řešit: V práci budou jako programátoři používat AI dnes a denně, proč jim ho zakazovat? Ono není všechno tak růžové, ale abych vysvětlil svůj přístup musím to vzít docela velikou oklikou.

Jako kalkulačka?

Zastánci i odpůrci používání AI se většinou otřou o kalkulačky: Když učíte děti dělit, možná jim kalkulačku půjčíte, ale určitě budete chtít, aby uměli jednoduché věci vydělit i bez ní – třeba nepřesně, ale mít odhad, že „to bude stát tak tři až čtyři stovky na každého z nás“. Aby tyhle odhadovací schopnosti získali, nesmíte ale naprosté většině z nich dát do ruky stroj, který vrací odpověď hned, protože pak už si věci uvnitř v hlavě neuvědomí, nepromyslí, nezautomatizují, myšlení zcela přenesou na stroj. A proto děti nejprve naučíme dělit (sčítat, odčítat, …) ručně, dobrý kantor nechá také dělat nějaké rychlé odhady z hlavy a až pak se přidá počítací stroj a je to.

Tak tenhle příměr s kalkulačkami nesedí – kalkulačka nedává zrovna komplexní odpověď, dělá ze vstupu čísel a operací jen jiné číslo, a když je uživatel trouba a počítá 3+5 na kalkulačce, nanejvýš se mu okolí posmívá, určitě je hodně pomalý, ale jinak se zase tak moc nestane. A ještě jedna věc: Kalkulačka nedělá chyby, nevymýšlí si, to jen uživatel se může splést při zadávání.

(Mimochodem, věděli jste, že v roce 1986 v Británii stávkovali učitelé matematiky za zákaz kalkulaček v nižších třídách? A že se jim smáli a nadávali do ludditů?).

Jako Photomath!

Zkusím jedno lepší přirovnání, ale protože každý příměr je vždycky nepřesný, ani tenhle nebude sedět dokonale – úplně vedle to ale není: řešení rovnic.

Možná si na ně vzpomenete ze základky … obvykle se hledá x, řešením je jedno číslo, které se dvakrát podtrhne. Kdybychom měli stroj, který umí řešit rovnice, je v pohodě používat ho na řešení? Odpověď je ano, stroj máme, také z rodiny nazývané AI (třeba Wolfram Alpha nebo Photomath) a je to v pohodě …

…dokud nás zajímá jen to řešení konkrétní rovnice. Jenže někdy to v pohodě vůbec, ale vůbec, není. To je případ, kdy rovnice je jenom podřízená záležitost k řešení složitějšího problému (třeba hledání průsečíků přímek, nejlevnějšího řešení apod.). Pak totiž nepotřebuji jedno konkrétní řešení x, ale potřebuji chápat, co řešení rovnice znamená, že také může mít řešení nekonečně mnoho nebo žádné. Leckdy také musím začít z toho, že chci vyrobit rovnici, která bude mít nekonečně mnoho řešení, z té rovnice vytáhnu neznámé parametry a udělám z nich jinou rovnici, která teprve dává odpověď na moji otázku. Ten, kdo umí řešit rovnice jen pomocí stroje je ale najednou nahraný, cesta dál je uzavřená. Může jen hloupě koukat na stroj k řešení rovnic.

Programování a AI

Můj problém je podobný – učit programovat děti (ne už tak moc děti, je jim tak šestnáct), které přišly na počítačovou školu. Problémem je úplný začátek – naučit se myslet jako ten hlupák počítač. Neumím je naučit programovat jinak než na malých snadných úkolech, stejně jako se rovnou neučí rovnice (derivace, distribuce, …), které skutečně řeší samy a rozvíjejí přitom přesné myšlení. Vlastně je to, jak říkal Jan Ámos – Od jednoduchého ke složitému, od konkrétního k obecnému. A tak se nejprve učíme „psát kód“, na něm chápeme, jak počítače fungují, a postupně se to přehoupne do opravdového programování, tedy řešení problémů za použití stroje. A funguje to, skoro vždy, jen prostě komu to jde hůř, musí víc trénovat. (Udivuje to někoho?)

Jak tohle mění umělá inteligence? Hodně. Chatboti totiž umí ty malé, jednoduché, konkrétní a dobře zadané problémy řešit. A kdo ji začne používat moc brzy jako jediné řešení, nenaučí se, nezíská vhled, nedokáže se správně ptát sám.

Ve ideálním světě (z mého úhlu pohledu) já jen nabízím a kdo chce, ten si bere. Vysvětlím, proč je důležité, aby to dělali sami a nemusím nic řešit. Realita je ale taková, že ode mne rodič i stát očekává, že to dítě na výstupu bude něco umět. Doteď to bylo vidět skoro hned a věci se řešily víceméně včas, ale najednou je v prvním roce úplně v pohodě (protože AI) a někde ve druhém nebo třetím ročníku narazí, protože vůbec neví, která bije. A to je i moje selhání.

Dostal jsem super hraběcí rady, že je mám prostě učit správně se ptát toho robota a dovolit ho. Já ale tohle neumím, umím povídat o dekompozici problému a zkoušet ji na menších či větších projektech, umím mluvit o rozdělení na menší podúkoly, o oddělení vrstev, ale tohle všechno dokážu stavět jen na tom, že žáci chápou „jak to funguje“. Když ale za ně nejprve řeší základy AI, je to jako když s tím Photomathem, co umí řešit rovnice, přijdou k slovní úloze vedoucí na zadání z analytické geometrie nebo statistiky.

A proto, když se učíme v prváku programovat, zakazuju AI, ať už chatbota nebo GitHub copilot a podobné, zatímco na konci druháku předpokládám, že ji použijou. A nachystám projekty, které za ně nevyřeší, jen jim pomůže, když se správně zeptají.